Modularizace je zmiňována v českých strategiích, ve školní praxi je však stále spíše výjimkou. Co brání jejímu širšímu zavádění, a co naopak funguje? Akce vzájemného hodnocení s účastí mezinárodních odborníků nabídla pohled na roli vyučujících, vedení škol i systémových opatření, bez nichž se změna neobejde.
Modularizace je v českém odborném vzdělávání dlouhodobě přítomná jako strategická ambice. Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+ ji označuje za klíčový nástroj pro podporu flexibility vzdělávacích cest, kvality a prostupnosti. Doposud zůstalo její skutečné zavádění v praxi spíše okrajovou záležitostí jednotlivých škol než systematickou změnou. Rozpor mezi politickým rámcem a realitou školní praxe tak zůstává jednou z hlavních výzev modernizace odborného vzdělávání.
Právě tento rozpor byl východiskem vzájemného hodnocení (peer review), které ve dnech 23.–24. října 2025 uspořádal Národní pedagogický institut ČR, jenž je národním referenčním bodem pro zajišťování kvality v odborném vzdělávání EQAVET. Setkání se zástupci sítě EQAVET z Rakouska, Lotyšska, Litvy, Nizozemska a Slovenska nebylo pojato jako evaluace, ale jako prostor pro společné učení a reflexi. Zaměřilo se na to, jaké systémové podmínky jsou nezbytné k tomu, aby se modularizace stala funkční součástí odborného vzdělávání, nikoli pouze deklarovaným cílem.
Peer review jako nástroj učení
Formát peer review umožnil nahlížet na českou zkušenost z perspektivy zemí, které se s modularizací potýkají v různých fázích a různými způsoby. „Kritičtí přátelé“ nepřicházeli s hotovými recepty, ale s otázkami, které odhalovaly slabá i silná místa systému. Diskuse se soustředily na tři vzájemně provázané úrovně:
Společným jmenovatelem všech debat bylo zjištění, že modularizace není technickou úpravou kurikula. Jde o zásah do pedagogické kultury, řízení škol i vztahů mezi vzděláváním a trhem práce. Bez cílené podpory aktérů na všech úrovních zůstává modularizace izolovanou inovací.
Jedním z klíčových témat byla podpora učitelů odborného vzdělávání v oblasti pedagogického projektování. Příklad Střední odborné školy energetické a stavební, Obchodní akademie a Střední zdravotnické školy v Chomutově ukázal, že aktivní zapojení učitelů a učitelek do tvorby modulů je možné tehdy, pokud je doprovázeno systematickou podporou. Ta zde zahrnuje kombinaci odborných stáží ve firmách, odborných návštěv, jazykového vzdělávání, peer learningu i drobných finančních incentiv za tvorbu modulů.
Zahraniční zkušení peerové upozornili, že podobné příklady nejsou výjimkou – ale často zůstávají závislé na nadšení jednotlivců. Zkušenosti z Rakouska a Lotyšska ukazují, že klíčovou roli hrají jasně formulované národní rámce, metodické materiály a prakticky orientované vzdělávání vyučujících. Bez srozumitelného „návodu“, který propojuje moduly, rámcové kurikulum, kvalifikace a hodnocení, je pro vyučující obtížné převést strategické cíle do každodenní praxe.
Druhá rovina diskusí se soustředila na vedení škol. Ředitel Střední průmyslové školy dopravní v Praze představil přístup, v němž modularizace není izolovaným projektem, ale součástí širší transformace školy. Budování kompetentního vedení za pomoci mentoringu a coachingu, jasné procesy a otevřená debata o kvalitě výuky zde vytvářejí podmínky pro skutečnou změnu.
Zkušenosti peerů potvrdily, že role ředitele jako pedagogického lídra je zásadní, ale zároveň vysoce náročná. Bez možnosti delegovat, bez podpůrných týmů a bez jasně definovaných rolí se ředitelé a ředitelky snadno dostávají do pozice administrátorů změn, nikoli jejich hybatelů. Mezinárodní praxe proto zdůrazňuje význam cílených vzdělávacích programů pro vedení škol, mentoringu ze strany zkušenějších lídrů a motivačních mechanismů (například přes profesní růst, ocenění či finanční pobídky), které podporují dlouhodobé zapojení vedení škol do pedagogických inovací.
Třetí rovina diskusí se týkala systémových opatření. Příklad Vyšší odborné školy publicistiky v Praze ukázal, že modularizace může fungovat jako flexibilní přístup orientovaný na studentstvo, pokud je zaváděna postupně, s důrazem na interní evaluaci a hodnoticí procesy, týmovou spolupráci a sdílení a propojení modulů prostřednictvím výsledků učení. Takové příklady však podle peerů narážejí na limit v podobě nedostatečné systémové opory.
Opakovaně zaznívalo, že v českém kontextu chybí sdílené porozumění tomu, co modularizace znamená a jaké jsou její cíle. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že jasné vymezení očekávání, dostupné zdroje (metodiky, evaluační nástroje, příklady dobré praxe) a funkční infrastruktura pro sdílení znalostí mezi různými aktéry jsou předpokladem udržitelnosti. V této souvislosti byla zdůrazněna i potřeba zachovat repozitář s tisícovkou modulů, vytvořených v projektu Modernizace odborného vzdělávání a přípravy (2017–2020), který představuje významný, avšak ohrožený zdroj know-how.
Vzájemné hodnocení EQAVET potvrdilo, že Česká republika disponuje řadou kvalitních příkladů modularizace, zkušenými aktéry i mezinárodními vazbami. Zároveň však ukázalo, že bez systematického rámce zůstávají tyto příklady izolované. Modularizace vyžaduje investice do kapacit – do vyučujících, vedení škol i podpůrných institucí – a mechanismy, které umožní sdílení, učení a kontinuální zlepšování.
Pro tvůrce politik a národní instituce z toho plyne, že deklarace modularizace ve strategických dokumentech nestačí. Pokud má být skutečným nástrojem modernizace odborného vzdělávání, je nutné ji ukotvit v legislativních a metodických rámcích, podpořit cíleným vzděláváním aktérů a vytvořit prostředí, které oceňuje pedagogickou inovaci a spolupráci.
Peer review v Praze nenabídlo jednoduchá řešení. Nabídlo však sdílené porozumění tomu, že modularizace je proces, nikoli projekt – a že její úspěch závisí na schopnosti systému učit se ze své vlastní praxe i ze zkušeností partnerů v Evropě.
Chcete se dozvědět o průběhu peer review více? Přečtěte si stručnou zprávu.
Vytvořila Aneta Vencovská & Martina Kaňáková
Naše poděkování patří Blance Hvozdové, vedoucí Střediska projektů, propagace a dalšího vzdělávání ze Střední odborné školy energetické a stavební, Obchodní akademie a Střední zdravotnické školy v Chomutově, Lukáši Sobotkovi, řediteli Střední průmyslové školy dopravní v Praze, a Dominiku Fellnerovi, zástupci ředitele Vyšší odborné školy publicistiky v Praze, kteří se podělili o osvědčené postupy a výzvy při zavádění modulárních programů a zavádění změn.